Stromy obalené vrstvou jinovatky, krajina třpytící se jak diamantová zem… tohle už jsem dlouho nezažila. Je to pohádkové. Ale některé vlaštovky prostě lítaj na jih…
Když jsem se vrátila z Asie, tak nějak jsem se smířila s tím, že kanárek zůstane letos v kleci… pardon v zimě… vzhledem k tomu, že cestovatelská studna vyschla… svým způsobem jsou peníze taková křídla. A né že ne. Dá se cestovat levně, to jistě, ale umět cestovat zcela bez peněz umí a chce umět opravdu jen někdo.
Já jsem svým způsobem pohodlná. Mám určitý standard, a přestože moje cestování v sobě zahrnuje spaní na pláži, gauči, whatever, mam svoje limity, pod které nejdu. Asi i proto, že právě při cestování člověk potřebuje sám sebe nejvíce, potřebuje svojí oporu, potřebuje se vymazlit, potřebuje se odměnit po náročném dni i vyhecovat se k výkonu, když je to potřeba. A umět zastavit, když je to nezbytné.
To je dobrá paralela se životem, ale v každodenním životě jsme si vybudovali řadu berliček, únikových uliček, kterými nahrazujeme svou potřebu být ve svém životě skutečně přítomní! Tím myslím umět zdravě vyhodnocovat svůj stav, své možnosti atp. a podle toho konat :))
Na cestách si nemůžeme dovolit nebýt přítomní, ani ne proto, že bychom nechtěli, ale spíš proto, že cesta nám neposkytuje stereotyp. A když náhodou únikovku najdeme a nerespektujeme svoje pocity – pak to velmi rychle poznáme, protože v tom přívalu zážitků a prožitků přichází následek mnohem rychleji (zabloudíte, někdo vás obere,…) a doprovází jej pocit určité vnitřní prázdnoty. Zatímco když následujete tu neviditelnou niť, cesta se stává kouzelnou – naplní ji příběh, dobrodružství… a v tu chvíli, i když prožíváte zdánlivý nezdar, víte, že je to jen součástí dokonalé choreografie vašeho putování, aby bylo zase co vyprávět :))
Na cestách se stáváme služebníkem zcela jiného řádu. Přirozenějšího. A pak jde o to – jak moc jsme schopni a ochotni si ho přivézt a udržovat doma… To je to nejdůležitější. Cesty nemají být únikem, ale kurzem, na němž si osvojujeme nové přístupy k životu. Ale jestliže cestovatel dělí svůj život na „nuda doma“ a „dobrodružství na cestách“, pak nechce dospět – je dospělákem, který neplní svou úlohu v generačním rytmu. To přináší jistá uspokojení, ale asi jen proto, že si není vědom, o co skutečně přichází – o svou integraci a důvěrný vztah s vlastními kořeny. Ale každý cestovatel to vnitřně ví… a postupně staví most nad propastí mezi „doma“ a „na cestách“.
Netvrdím, že určitých prozřeních nelze dosáhnout doma. Všichni víme, že tomu tak není, že vnitřní proměna nás dostihne kdekoliv, ale cesty jsou svým způsobem… nakumulované zkušenosti. Je to trochu život v životě. Mají vlastní režim, vlastní téma k rozlousknutí, nezpochybnitelný spád událostí a síť vztahů. Mají své výzvy, lidi i krajiny, které odráží nitro cestovatele zas trochu z jiných úhlů… každá cesta je vždycky toulkou po vlastní duši. Někdy se zatouláme do krajin šťavnatých, jindy do těch bezútěšných. Kráčíme po výslunní i v temných zatuchlých uličkách… duše taková je.
Jo, ale co jsem to… už vim… kanárek v kleci… se najednou změnil na Kanárské ostrovy… neplánovala jsem, prostě jsem ze svých příjmů pokaždé část dala do krabičky, na které mám nakreslený nápis Lovely winter… a když tam bylo dostatek, koupila jsem si letenku…
To bylo před dvěma měsíci, odlétám v úterý. A vypadá to zhruba takto… seznam úkolů „dodělat před odjezdem“ se dramaticky prodlužuje (to se u jednosměrných letenek stává), splnění jednoho úkolu náhle vyžaduje zapsat tři nové a větvení nejde zastavit. Každý plán, co jsem si naivně „nakreslila“, mi byl nemilosrdně vyrván z náručí… asi byly polovičaté a chybělo jim to správné rozhodnutí, drajv… nakonec vždycky všechna ta NE jsou ANO něčemu, co je v tuhle chvíli ještě skryté za obzorem…
… takže klasika… doletím, dam si na letišti kafe… a ono se to nějak poddá… jen být přítomná… protože binkání se „ode zdi ke zdi“… teda z ostrova na ostrov… bez záměru… je prostě mimo tvůrčí potenciál (zas ta paralela se životem)… prostě budu jako vlaštovka směřovaná vnitřním kompasem a magnetismem.
Mým záměrem je tvořit… mam v hlavě pár nápadů, které si zkrátka zaslouží realizaci… jupíjajej! Jen potřebuju přemýšlet tzv. out of box (mimo krabici) a to chce trochu španělského koření. Fotky budou… a budou snad i k pokoukání, … „nějakým“ zázrakem se v cestovatelské krabičce ocitlo tolik, že zbylo i na novou zrcadlovku.
Někdy prostě sklizeň plodů naší práce může přijít překvapivě uprostřed tuhé mrazivé zimy 😉
