O splněných snech a patáliích na cestě

Emily, jak jsem si pojmenovala Hondu 125 (a jsem si jistá, že časem to číslo bude narůstat), už tu na mě čeká. Nezajímají ji moje „ale“, která jsem včera částečně vyzvracela pod návalem stresu ze všech změn a překonávaných výzev… budu se opakovat – mylné přesvědčení, že je to pro někoho snadnější, je chabý argument, proč odmítat změny ve svém životě :). Emily trpělivě čeká na ten moment, kdy konečně po několika hodinách řízení přestanu být jako prkno, odhodím své strachy, páteř i pánev se mi uvolní a já splynu s Emily i silnicí v jedno.

Abychom v západu slunce ladně tančily ve vlnách ohybů horských cest… zatímco jen matně budu tušit, co všechno tímto pocitem odevzdání se ve svém životě spouštím:).

—

Sny… jsou náročné, plné překážek, pádů a omylů… to vše stojí za onou euforií, která se pak dostaví jako odměna za to, že jsme se překonali. Splnění snu je zasloužené. Je to odměna za skok do neznáma. Za přijetí toho neznáma a hlavně možnosti, že může skrývat poklad, ale i krizi. Kdosi řekl, že přežívá jen to, co se mění. Změna rozproudí znovu krev v našich žilách. Je velmi snadné někomu něco závidět a přehlížet, co vše se za tím skrývá… ale…

Vrcholové fotky, selfíčka pyšných matek po porodu s jejich novopečenými robátky nebo červená rajčátka na vlastní zahrádce. Za tím vším je totální… božská… a mňamózní… dřina! Úspěch není samozřejmostí… je výsledkem mnoha drobných vítězství nad sebou sama. A proher. Jenže o těch většinou nevyprávíme na potkání… Když se však podíváte šťastným lidem do tváře, uvidíte stopy po oněch krizích, po obdobích zdánlivých selhání.

Je to krásná fotka, Emily v pozadí hor… a za ní se ukrývá…

:: práce, která vydělala peníze na půjčovnu

:: křest motorkářským ohněm čili pár hodin bloudění v šílené velkoměstské dopravě v Las Palmas a okolních dálnic :))

:: způsobení zácpy, protože řidičku (jakože mě) po 12 letech neřízení motorky nenapadlo v tom počátečním stresu, že při startu nedrží spojku, a vyhodnotila to jako „motorka se rozbila“…

:: položení Hondičky při smyku na písku (když řidička, znovu já, vyhodnotila své schopnosti jako obstojné a vydala se po nezpevněné cestě necestě do kouzelného údolí)

:: pád ze sedla moto-oře způsobený únavou po 8 hodinách motořádění

:: zmrznutí na led při jízdě za úsvitu v horách

:: a nespočet momentů nerozumného riskování při snaze natočit videa za jízdy

(poslední bod je můj finální sebe-argument, že do další cesty si potřebuju koupit goučko Hero (malá kamerka). Tak kdyby mi někdo chtěl sponzorovat, číslo účtu nebo adresu mam v kontaktech 😉 Zrcadlovka Nikon je totiž k účelům minifilmů značně nepraktickááá, zvláště na motorce, takže omluvte případný třes záběrů, které na videu vypadají, jako by je točil někdo s Parkinsonem… ještě nemám nacvičeno jednou rukou řídit a druhou točit… nicméně… „můj první motorkářský film“ bude, už se těším, až sestřihám záběry a vyberu k tomu nějakou šťavnatou hudbu :))