Být nalezen tím, koho hledáš. V šumění oceánu usínat kolébán tóny saxofonu. Být vítán tam, kde tvé nohy kráčí poprvé. Mít odpovědi dříve, než položíš otázku. Být nasycen a nepoznat hlad. Zapomenout a být navždy v paměti světa vytesán…
It is a story about…
Jak jsem si splnila sen o teplé a slunečné zimě… Jak jsem žila na pláži s desítkami hippíků… Jak jsem se na měsíc stala trochu neobvyklým digitálním nomádem.
[youtube]https://www.youtube.com/watch?v=ZklhGMJztrc[/youtube]
Doma je tam, kde přijdete do kavárny, a než dosednete, máte snídani na stole, protože oni už ví….
———-
V osm večer už je tma, chodím spát, když nejsou komáři, pozoruju hvězdy. Dnes mě krátce po usnutí vzbudily tóny saxofonu. Linuly se údolím jako nějaká božská mantra.
Čím víc běžíš, tím víc to uniká… cokoliv… Zastav se a ono to do tebe narazí, vždycky narazí, protože běháme v kruzích.
Dvouhodinové zírání do oceánu. No problemo. Trochu jako scény z filmu Nádherná zelená. Poslouchání koncertů ticha. A ta možnost, že se člověk několik dní nemusí česat? Báječné. Sedím a zírám na blikající kurzor, přemýšlím, jak zhmotnit to prázdné ticho ve mně. A zrovna kolem proběhly tři židličky, tím je asi vyjádřeno úplně vše, dekadentní hostina vjemů. Nabraly vítr a vyšly si zkrátka na procházku, bylo v tom cosi veselého. A takhle já tu trávím dni.
Dnes ráno jsem se vzbudila až se svítáním, takže kolem osmé hodiny. Foukal vítr, rozfoukal přes noc kalimu, písek z pouště, a tak slunce vysvitlo nad mraky v celé své síle. Pobalila jsem věci a vyrazila do centra. Chodím po silnici, je to lepší pro kotníky a kolena, než šplhat jako kamzík po skaliskách. Je fascinující, jak v podstatě všichni zakotví na Playa de Chinquarime a pak přes tři kopce každý den chodí do města – pobavit se, nakoupit, pro vodu… Nikdo neremcá, protože není proč remcat, nikomu to nepomůže. Ne všichni chodí každý den, nepotřebují to, donesou si do svého přechodného domova vše na několik dní. Někteří mají své jeskyně opravdu vytuněné.
Už dlouho mi nebylo dáno prožívat život takhle… téměř primitivním způsobem. Pokouším-li se uměle být něčím, čím v tu chvíli prostě nejsem – vypadam jako svalnatej chlupatej chlap s princeznovskou korunkou. Teatrálně. Tragikomicky. Na druhou stranu – když toužím po královském diadému a nevadí mi, že jsem ztělesněním symbolu trapnosti – tak proč ne. Ostatně poslední léta se mi definice trapnosti dost proměnila :))
Doma bych se té primitivnosti bránila a asi bych snažila si tu korunku stůj co stůj nasadit, tady si můžu dovolit být úplným idiotem. Toulám se tu v ušmudlaném triku, kdepak vizionářská spisovatelka se slibnou budoucností, … a tak odhazuju svou korunku v dáli! Miss marnosti. Na ničem nezáleží. A ještě si to trochu potvrdím – zabořím své nohy úplně do Země! … Tuhle si sedím v křoví a úspěšně se vyprazdňuju a přijde tam kluk a zírá na mě asi minutu, než mu to dojde. Ani nehnu brvou, přijde mi to legrační, klidně bych si s ním takhle chvíli povídala. Dřív bych se studem po… no, vlastně nepo…, protože to už bylo hotové…
To nicnevnímání je totiž děsně náročné. Nikdy bych nevěřila, že mi moje vševnímání může tolik chybět… ale vypadá to, že to tatík Všepohybu zas pěkně dobře naplánoval a transmutace probíhá dle plánu. Ani se nepokouším tady s někým moc socializovat, v téhle vyprázdněnosti ani není *koho* s druhými sdílet…
Občas jiskra dojetí. Záchvěv vděčnosti. A zas nic. Budu brečet, nebo se smát? Není to to samé? Katarze… Cítím, jak jsem mimo svoje tělo, nedaří se mi formulovat myšlenky, nemám žádné pocity (což se dá brát jako príma emocionální dovolená). Jsem Nic a nijak se tomu nebráním, nemá to smysl. Poflakuju se kolem, jím papáju a avokáda, občas se i učešu.
Nekonvenčnost těch rozpolcených, rozpolcenost těch nekonvenčních, 19. 1. 2015
Ikarus nepoletí do nebes, 25. ledna 2015Chtěla jsem stvořit anděla, ale pak jsem si uvědomila – tohle je Ikarus. Seznamte se s Ikarem! Nepoletí do nebes, on už ví, že jeho křídla jsou z vosku…
—
Už vidím ten hovor!! „Mami, neboj, mám tu i jiné přátele než svůj okřídlený banán.“
Teprve když člověk nikam nepatří a nikomu nenáleží, je mu dáno pochopit, co je to láska. Dokud člověk někam potřebuje patřit, vždy se vůči něčemu chce vymezovat, a tak staví bariéry univerzální lásce. Láska nikdy nepatřila člověku, člověk patřil, patří a bude patřit navždy této kosmické Lásce.
