Nebyl internet. Nebyl signál. A vlastně ani elektřina. Takže na znamení toho, že žiju a vše je v pořádku, posílám pozdravy, trochu toho filozofování a pár scének ze zákulisí.
——
Občas mi někdo řekne, že na takové cestování nemá odvahu. Jsou to lidé, kteří mají odvahu na jiné věci – takové, kterým se vyhýbám třeba zas já – každý máme svoje a učíme se jeden od druhého, inspirujeme se (pokud si dovolíme, aby nás zasáhla realita života druhých).
(kliknutím na fotky je zvětšíte)
Pravdou je, že já dost často odvahu taky zpočátku nikdy nemám, jsem vlastně docela poseroutka a občas se do určitých situací dostávám jako slepý k houslím, protože nejsem schopna některé věci dopředu promyslet, … a asi to v tuhle chvíli ani není potřeba, život si jde svými cestami a krůček po krůčku nás dostává tam, kam jsme si na začátku nedokázali představit, že dojdeme… tváří v tvář novým výzvám se mi třeba i klepou kolena, ale když si to osahám a když si uvědomím, že mi nic jiného než tím projít nezbývá, pak v sobě najdu jakési kouzelné tlačítko vnitřního vědomí, instinktu a intuice a tu odvahu si vždycky nějak posbírám zkrátka až na cestě… a když o tom pak vyprávím, už je to dobré a vypadá to, že to bylo snadné, ale to nikdy není, jen po bitvě je každý král.
Člověk se vždycky může vrátit domů, do jistoty, do bezpečí, ale když v sobě zavře tyhle zadní vrátka, vydoluje ze sebe, co ani netušil, že v sobě má. A to je asi důvod, proč cestuju. Vydržet, a dokonce si užít každodennost je také výzva, ale přiměřeně posouvat své hranice je jedna z těch věcí, které člověka udržují v kontaktu se životem, s jeho proměnlivostí…
Je to jako intimní vztah s druhým člověkem – kdyby člověk věděl některé věci dopředu, nikdy by ho mozek z jeho pohodlí nepustil… a zpětně jsou to ty nejlepší (nebo alespoň nejsilnější) zážitky přinášející čerstvý vítr do plachet lidského života. Jak zpívají Mumford and sons: Cause I am hopeless w@nderer… [youtube]https://www.youtube.com/watch?v=9ptM0B4tcWM[/youtube]
Člověk se před odjezdem (a i na začátku vztahu) bojí věcí, které se vynořují v jeho mysli, a nakonec se musí smát, jak ho pak potkávaj naprosto jiné věci a ty ho zastihnou nepřipraveného. Zkrátka život moc rád obchází naši mysl. A to je dobře. V takových chvílích se ukazuje pravé jádro toho, co nás v životě brzdí, a na druhé straně zas všechny zdroje, které nás pohánějí vpřed.
—–
A teď trochu konkrétně, ať jen nefilozofuju. Projeli jsme zatím Kyrgyzstán a Tádžikistán. Být na motorce navlečená v „lyžařském“ obleku ve 40stupňových vedrech je docela výzva. Azbuce moc nerozumím, takže v objednávání jídla tu vesele (většinou nechtěně) experimentujeme (namísto čerstvého zeleninového salátu mísa beraního masa, namísto gyrosu cosi rozemletého s pachutí zbytků od včerejška…) – vegan by tu nepřežil ani den (když člověk projíždí několik hodin i dní pustou krajinou, je mu zcela jasné, že maso tu v některých oblastech je přirozeně jediným zdrojem obživy). A když se projeví můj vnitřní autista, tak raději objednávám na jistotu – místní salát (takže nakrájené rajče s okurkou – už nikdy nebudu nadávat na nedostatečný výběr zeleniny v českých supermarketech :)), omeletu a boršť – to už si dokážu přeložit. V mezidobí se cpu Snickerskama, které lze sehnat i v nejzapadlejší vesničce v horách.
Do Afgánistánu jsme se nedostali, jen jsme v horách jeli pár set kilometrů při jeho hranicích (a do Číny taky co by kamenem dohodil – místy byl od povodní rozborcený plot, tak jsem měla nutkání aspoň nožičkou tam vstoupit, ale pak jsem si říkala, že satelity ví všechno a že to si nebude nejlepší nápad – stejně jako jet do Afgánistánu s pepřákem s nápisem „NATO“ a „AMERICAN STYLE“, jak mě upozornila M., že by to mohlo být trošičku provokativní (jak říkám – některé věci mi nedochází:)). Na dálku mi pocitově přišel Afgoš vlídný, potvrzovali to i lidé v afgánské enklávě při hranicích v Panžábské nížině (Tádžikistán), z mnohých byla cítit otevřenost, vstřícnost a z některých žen obrovská síla. Kdo ví, která má buňka pochází z Afgánistánu… všichni obsahujeme nekonečně mnoho příběhů… cosi v mém srdci toužebně volalo po té zemi za řekou, která nás od Afgánistánu oddělovala… tak třeba jednou, nebo možná mi stačilo cítit tu krajinu v srdci…
Na druhou stranu si někteří Tádžikové udělali z turistů zdroj snadné obživy, takže pro nás byli ceny za jídlo dražší než v Čechách.
Nu a vzájemná interakce se spolucestovatelem?Zatímco nyní převažují pocity fascinace nad mužským přemýšlením a fungováním, tak zpočátku to nebylo vůbec jednoduché. Dva individualisti narvaní na jedné motorce, v jednom stanu či místnosti. Mareček občas chodil do kolečka a dělal ooooohhhhmmm pronášejíc věty typu: „To je peklo, to je peklo…“ – no dejte chlapovi, který se pár let projíždí na motorce sám, za záda ženskou, co se ho v panice chytá, kdykoliv šlápne na plyn, naráží mu svojí helmou do jeho helmy, kynklá se ze strany na stranu přesně ve chvílích, kdy má sedět jako socha, a sedí jako socha zrovna tehdy, když se má hýbat. Ženskou, která na větu typu: „jdi na druhou stranu“, přejde na druhou stranu motorky, ačkoliv bylo myšleno silnice a která si přečte sms „kup mi oříšky“ až po dvou dnech a která se nesměje jeho vtipům, protože je zkrátka vůbec ale vůbec nechápe nebo protože jsou mířený na její osobu, a tak jí to nepřipadá moc jako zábava, proto jen našpulí rty, aby bylo zcela jasné, že je uražená. Nu, tak v takových chvílích Markovo ooohhhmmm přechází do metalové verze.
Ale jinak se máme suprově 🙂 Náročně, ale suprově…
Malé zamyšlení najdete na Neznámo a konečnost, které nás oživují…
Jsi zvíře.. – paráda.. 🙂