Merkur je v Blížencích, myšlení rozlítané, překotné, Luna ve Štíru ho tahá do hloubky a to vytváří na vnitřní úrovni zmatky – co jsem to? Jak jsem to? Kde jsem to přestal…jo, aha… Cokoliv jsem dneska napsala (a zase smazala), mi přišlo ještě víc „páté přes deváté“ než moje obvyklé „páté přes deváté“, takže zkrátka tady jest můj dnešní proud slov, každý si ulovte, co potřebujete.
Celkově jakoby bylo obtížné zachytit podstatu dějů, mohla bych napsat něco později (a taky napíšu – na blog), ale chce se mi psát nyní, z tohoto úhlu pohledu. Celkově se procesy zprůhlední, až odpoledne Luna přejde ze Štíra do Střelce. Vytáhneme pruty z vody podvědomí a zjistíme, co jsme tam ulovili a jestli se to vůbec dá prakticky nějak použít. Děje se toho jistě hodně (navenek se to možná už i zklidnilo, ale víkend nastolil určité otázky, témata). Já jsem si naordinovala odpočinek a zpomalení (no, dobře – když je ten měsíc pravdy! zpomalení mi bylo naordinováno, dostala jsem na pár dní berli 😀 ).
Schopnost vnímat pravdu ve světě, jehož celá existence je založená na iluzi, je poměrně nesnadný úkol – nicméně právě tímto způsobem vzniká skutečnost: na základě před-stavy (předobrazu) se postupně vnitřně ujišťujeme o tom, co je pro nás bytostná pravda a následně tuto vizi stahujeme dolů do hmoty, materializujeme, žijeme… V podstatě, jakmile s vizí souhlasí všechny naše úrovně (od našeho zemského účelu-srdce přes vyšší mysl po Ducha samotného), utváří se realita podpořená hmotou i pozemskými ději.
Pokud je představa v rozporu s Pravdou naší duše nebo s celkovou evoluční vlnou (základní předSTAVou Země) nebo s ní nějaký aspekt naší bytosti nesouhlasí, protože si v sobě neseme ro-spor (pozor – nižší mysl nám pouze klade překážky, ale nemá sílu nás zastavit), rozvíjí se v našem životě iluze – tedy bublina, která jednoho dne praskne, hrad z písku, který bude smeten, neboť neměl zdravé základy. Pozitivum toho je, že díky tomu jsme pravdě blíže , zušlechťuje se nám tím ona představa. Ale je v našem nejvyšším zájmu co nejdříve být ochotni vidět stav věcí jsoucích na úrovni pozemské i vnitřní a přestat žít nanečisto.
Jung jednou řekl, že kdo vlastní svět, má jen jeho půlku a stejně tak, kdo má obraz světa, je majitelem zas jen půli. Pozemská realita se skládá z rovnováhy obou – naší idei o světě a světa samotného. Ovlivňují se navzájem. A jen některá představa je natolik silná, že se stane skutečností… Lidská vůle v tom má svou významnou roli. Kdo se jí vzdal, zřejmě naráží na fakt, že se život neděje, jak by si jeho srdce přálo.
Nicméně přiznejme si – je docela fuška oboje rozpoznat, natož udržet v rovnováze,… vzhledem k tomu, jak jsme si svou existenci celkově zkomplikovali. Dobrou zprávou je, že vše je nejprve složité, aby to později bylo vnímáno jako jednoduché. Jedno-duchý velmi komplexní organický systém. Tam směřuje lidská existence…
Dnes ráno jsem četla citát od Oprah, ženy, která si svou pravdou vyšlapala cestičku v americkém prostředí a jako žena, afroameričanka začala mluvit o „věcech, o kterých se nemluví“: „Sebeúcta koření ve schopnosti definovat svět podle sebe a v odmítnutí řídit se soudy jiných.“
Když dva dělají totéž, není to totéž. Ukážu na konkrétním příkladu z ezosféry – dva lidé pracují s andělskou energií – jeden žije svou niternou pravdu (taková Doreen mi přijde dost skutečná, i když ji nesleduju, je vidět, že žije pravdu svého srdce) a druhý je fejk (není potřeba někoho konkrétně jmenovat;), který by to tak chtěl mít, ale není to s ním 100% v souladu (buď to není jeho cesta, nebo mu do toho příliš kecá hlava), takže si v psychické sféře tohoto světa vytváří takový matrix v matrixu, v něm žije a diví se, že je to takové nějaké divné, jenže navenek to nepřizná a snaží se tento neustále kolabující systém udržet, což je velmi energeticky náročné.
Člověk, který žije ve své vlastní pravdě, je schopen vycítit nepravdu druhých, nicméně nemá nástroje, aby druhému jeho iluzi ukázal, může pouze sedět poblíž a soustředit se na pravdu ve vlastním srdci. Dává druhému svobodnou volbu přejít na vibraci pravdy a držet ho za ruku, až se mu jeho domeček z karet zhroutí.
Naše pravda bude dotazována, zda-li je pravdou niternou… já mám se Saturnem, tím starým pánem, poměrně dobrý vztah. Už jenom kvůli tomu, že už jsem po mnoha fackách ochotná pravdu vidět, a tak obzvykle netrvá dlouho, než mi cvrnkne do očí – ovšem na každého platí – kde není ochota, tam po nás Saturn ve Střelci hodí cihlou… na neslyšící pak nechá spadnout dům.
Pravda nepotřebuje hájit, nicméně potřebuje být žita…
