Dneska mě napadlo: „Nechápu, jak může být tak unavující o téhle věci jen přemýšlet?“ Ale my nepřemýšlíme, my se uzdravujeme! Je to tak intenzivní střelba témat, že kdo poctivě maká, ani nemá čas na Vánoce 🙂 Tím nechci říct, že kdo si užívá Vánoce, je lenoch (i když někdo opravdu tím utíká sám před sebou) – možná si jen mákl zas v jiném oknu energií – střídáme se, abychom se kolektivně nezbláznili.
V každé takové časové pečeti vstupujeme pomyslnou branou do další fáze bez těch závaží, která jsme ochotni nechat za zámkem času zmizet spolu s minulostí. Bolístky, vzpomínky, křivdy, vztahy, tendence, návyky…, co otravovaly náš pocit životní radosti a naplnění, vyplouvají na povrch z temných hlubin podvědomí, abychom je mohli vytrhnout i s kořínky. Občas nás přijdou po-zdravit i prostřednictvím vnější události, ale nemusí, oni si nás najdou i doma na gauči, stačí se zamyslet nebo usnout a mít sen. Jak říkám – střelba. S tím přichází totální aha momenty, objevují se souvislosti životních témat, které spolu nikdy vůůůůbec nesouvisely, a najednou se ukáže, že jdou ruku v ruce. Stokrát za den člověk může opakovat: „Děkuji, tohle už s sebou tahat nebudu.“ – A něco pro to udělejte! Akt, čin, odpuštění, svíčka, promluva, modlitba, sprcha, rituál, deset dřepů – COKOLI! Prostě projevte rozhodnutí, které pocítíte v každé buňce, rozvibrujte se tak, že žádný shluk energií ve vás nebude mít šanci zůstat strnulý…
Kdo si vybral směr pro svůj letící šíp, může si všímat, že se kolem otevírají příležitosti. Stačí si jich všimnout. Existuje zpětná vazba na každou naší akci. Vesmír funguje tak, že na jeden náš krok směrem ke snu naší duše, přiblíží náš sen o deset kroků blíže k nám, ALE nutno si uvědomit, že nula od nuly pojde. Když nevykročíme, zůstává i sen v latentní neprojevené
nehybné formě. A stejně tak vesmírná pružina reaguje i na nectnostné skutky, jeden krok směrem Vaší slabosti přinese deset situací, kde se se slabostí budete muset setkat, uvidíte ji všude kolem a desetkrát budete muset potvrdit, že si volíte sílu. Můžete u toho brečet, můžou se Vám třást kolena, ale krucinál – staňte se tím Člověkem, který ve Vás tiše dlí!
Odhalte syndrom perly – nejzáludnější formu oběti – oběti vlastní individuální úžasnosti. Být sám sebou, zářivou perlou, je totiž velká zodpovědnost. Kolik z lidských perel se radši zasviní bahnem, než aby převzali zodpovědnost za svou čistotu, krásu, nevinnost, za svůj elegantní šmrnc? „Radši nebudu mnou, co kdybych to pokazil…“
A vlastně – není náhodou perla výsledkem transformované špíny? 😉
